THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spoliehať sa na meno vydavateľa môže ľahko viesť k veľkým prekvapeniam – negatívnym, ale aj tým potešujúcim. Ak máte Roadrunner Records zafixovaný ako metalový label, či dokonca jeden z tých, ktorí stanovujú moderné trendy v tvrdej muzike, možno vás zaskočí, že v krajine vychádzajúceho Slnka sa venuje vydávaniu jazzu. Japonská hudobná scéna je však natoľko odlišná a špecifická, že toto zatúlané CD, ktoré omylom prepadlo do siete tuzemského distribútora, je doslova prameňom ľadovo osviežujúcej vody v púšti metalového stereotypu.
PE'Z začínali svoju kariéru na tokijských uliciach; aj na takúto provizórnu scénu dokázali prilákať vyše päťsto divákov. Nečudo: pätica mladíkov sa rozhodla na jazz pozrieť z druhej strany. Inštrumentálna istota zostala, rovnako ako miestami tradičné výrazové prostriedky či postupy. Nazvučenie je však doslova punkové. Vytiahnuté bicie ženú nahrávku vpred a dávajú zabudnúť na akademickosť, tomuto žánru často blízku. PE'Z sa evidentne dokážu zabávať a pritom myslieť na publikum. Prevažne inštrumentálna doska je štúdiovou nahrávkou, napriek tomu vďaka surovému zvuku zapôsobí ako živák. Dominantnými melodickými nástrojmi sú trúbka a saxofón (s výraznou výpomocou kláves, znejúcich ako piáno či hammond). Ich nezriedka retro melódie evokujú decentný „light“ jazz v podaní zohratej barovej kapely, ktorá sa na večierku zrazila s rytmikou stredoškolských pankáčov. Jednotlivé zložky sa miesia do jedného, fantasticky vygradovaného celku, nervne oscilúceho medzi extrémami – od introvertne tichučkého jazzového klavírneho sóla („Pierrot“) až po furioso takmer metalovej paľby bicích („Wild Gipsy“). Celkový dojem je dokonale eklektický a pripomína zabávačov z iných štýlových končín, no tvoriacich s podobnou chuťou odrasteného, ale stále hravého dietaťa – ESTRADASPHERE či FARMER'S MARKET. Jediná spievaná skladba „Na! Na! Na!“ je fúziou jazzu, punku a uletenej japonskej lízatkovej populárnej hudby s celou jej, pre nás tak atraktívnou, poetikou a kúzlom a podčiarkuje skvelý dojem z celého albumu.
PE'Z ukazujú, ako „cool“ dokáže vyzerať skupina hrajúca štýl patriaci akože k tým náročnejším, noblesnejším. Netuším, aká je skutočná pozícia pätice mladíkov na japonskej či celosvetovej scéne. U nás však pôsobí ako zjav z iného sveta (ktorým do istej miery Japonsko je). Povinné počúvanie pre tých, čo tvrdia, že ak sú „in“, hrať vlastne ani netreba vedieť – a rovnako pre tých, ktorí cez optiku prstolamných inštrumentálnych výkonov nevidia, že hudba má byť predovšetkým zábavou.
Eklektický mix jazzu, punku a japonského popu.
8 / 10
Ohyama "B.M.W" Wataru
- trúbka
Kadota "JAW" Kousuke
- saxofón
Nirehara Masahiro
- kontrabas
ヒイズミマサユ機
- klávesy
航
- bicie
1. Wild Gipsy
2. Haru Ha Ya Te
3. Pop'n'Roll
4. No.6
5. Pierrot
6. Auction #2
7. Na! Na! Na!
8. Yu Ku E
Vydáno: 2005
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 35:28
Produkce: PE'Z & s-ken
Studio: Onkio Haus studio, IRc2 studio, Studio Sound Valley
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.